Příběh jedné magické knihy

Chystám se na svět, už už se narodím, ale jakou vezmu na sebe podobu? Co si obleču, jak se ukážu před všemi těmi, kteří se už na mě těší?

Když se vám do rukou dostane kapitola nové knihy, je to vždy takový malý zázrak. Jste u něčeho, co se rodí, co hledá svou podobu a výraz. Mám moc ráda takové chvíle hledání a ladění všech detailů do celku, který zacinká. Já tomu tak říkám. Je to moment, kdy víte, že teď je to to pravé, teď právě se našly části skládanky, které k sobě naprosto pasují a vytvářejí spolu harmonii. Nebo ještě něco víc. Dojem, pocit, emoci.

Skládanka se vždy skládá z množství impulsů, které náš mozek vnímá, a když se nám náhodou, nebo promyšleně, podaří všechny ty impulsy zacílit stejným směrem, na jedno místo, tak vzniká i jedinečná emoce. Emoce, která je beze všech příměsí a disharmonií. 

Představte si to jako maličkaté lasery, které všechny míří do jednoho bodu. Tak vznikají díla, u kterých se zmůžete jenom na „ááách…“. Třeba kniha. A tahle nádherná emoce ve vás zůstane vždy, když si na ni vzpomenete. Je ve vás, usadí se tam, stane se součástí vašeho vnitřního světa.

Výběr fontů pro knihu, to je právě takové hledání jednoho dílku skládanky. Posledního dílku, který zapadne na místo a vy najednou vidíte nádherný obraz. Samozřejmě, někdy můžete vybrat raději univerzální dílek, který nic nepokazí a skládanka funguje. Horší případ je, když tam napasujete nějaký dílek vedlejší skládanky, protože „je to jedno“, nebo „to taky funguje“, popřípadě „mě se to tak líbí“. Ale připravujete se o to zacinkání, o ten moment, kdy cítíte, že duše knihy spokojeně zavrní: „to je ono“.

Jak mluvím s duší knihy?

Nejdříve se seznámíme, ukáže mi pár svých řádků, a když si padneme do noty, poprosím ji o větší rande – jednu, dvě kapitoly. Popovídám si s její autorkou, abych zjistila, co jí dala do vínku a jaké místečko v srdci čtenářů má zaplnit. Podívám se, jakým jazykem mluví a jestli už má nějaký svůj styl – ilustrace.

A potom už vybíráme. A vůbec to není jednoduché, jestli si představujete, že jdu a šáhnu do šuplíčku „kniha pro děti“, nebo „magické knihy“ a vytáhnu font. Nene, to by mne duše knihy nenechala, potřebuje mít přehled. A tak mě stále kontroluje, nahlíží přes rameno a diriguje.

„Né, tady vůbec nehledej, já chci patky“!

„V tomhle budu tlustá“,

„Tenhle font je namyšlený a tenhle sobecký“

„Takové „A“ nechci, musí mít menší bříško.“

A já hledám a listuju a v uších mi zní „moc vlevo“, „moc úzký“, „moc připláclý“, „ta kudrlinka u S je hrozná“,… A když i po stovkách fontů milá duše knihy stále není spokojená, neudržím se a zeptám se jí na rovinu.

„A co teda chceš?“

A zapomenu přitom, že odpověď je vždycky stejná.

„No, aby byl jedinečný. Aby byl jako já, copak to necítíš?“

A tak se znovu ponořím do jejího světa, vnímám její energii, a má holka pravdu. Ani jeden z těch stovek fontů není její. Nezacinkal. Nezapadl a nedoplňuje její skládanku.

Ale tak brouzdáme dál, hledáme a jedno vím jistě. Jednou se ten pravý objeví. Takový, do kterého se duše knihy obleče a spokojeně zavrní. Možná to bude šedý myší kožíšek, možná indiánský oblek a možná taky šaty z Pohádky tisíce a jedné noci.

A tak vás prosím, jestli píšete knihu, neoblečte ji jako Popelku i když se cítí být královnou. Vyberte jí šaty (fonty), v jakých vynikne a bude svá. Tak jak si to každá duše knihy přeje.

A jestli nevíte, jak na to, připravila jsem pro vás průvodce, který vám s tím pomůže.

A nezapomeňte se mi pak pochlubit!