www.ivastefkova.cz

PERLIČKY SMÍCHU A ČERVENÉ BORDEAUX

ANDREA

*****

Jsou setkání, která se nedají uspěchat. Na začátku příběhu byla schůzka s Ivou. Tedy spíš jenom s jejím hlasem, přes Skype, ve kterém byly hvězdičky smíchu, radost ze života a pochopení pro druhé. Byla akční, schopná, veselá, otevřená komunikaci.
A i přes ty jiskřičky smíchu, které perlily jako šampaňské a přes akčnost, prosakovala stále více vínová barva. Tmavá, hluboká, plná pochopení a moudrosti. Taková emoce, i když je jen na pozadí, je strašně důležitá, i když ji jenom cítíte a nedokážete popsat. Ale je tam.

„Správně vidíme jen srdcem“,

věděl už Malý princ. Hloubku a moudrost zachytí pouze patky a tak jsme je vybraly. Odlehčily jsme je slab serifem Karma v nadpisech, aby měly v sobě i tu lehkost a radost, doplnily moudrou a ženskou Georgiou v textu. A šel čas...

Po pár měsících jsem potkala na svých toulkách font, který mi přišel důvěrně známý. Tu hloubku, lásku k lidem, schopnost vidět pod povrch a přitom zůstat otevřený a optimistický, tu jsem už někde cítila. Pátrala jsem v paměti, kde jsem to jenom potkala. Moudrost kombinovanou s velkou lidskostí a oproštěnou od potřeby být vidět. Vřelost a náruč, která vyposlechne a nesoudí. Barva těžkého vína, které slyšelo na dně sklenky mnoho příběhů.
Našla jsem. A tak se po měsících setkaly. Font a žena. Příběh je u konce. I s barvou Champagne a Bordeaux. Perličky smíchu a červené víno, ve kterém se mísí těžká chuť koření s nezaměnitelnou ovocnou vůní.

 

JAKO DOMA

IVANA

*****

Loni v létě jsem se smála sama sobě. Ještě jsem ani nevěděla, co na mém webu bude, ale už jsem si domlouvala konzultaci s Andreou. To, co mě přesvědčilo, je její dar - nahlédnout do nitra člověka a promítnout ho do toho pravého fontu.
Sledovala jsem ho již nějakou dobu na stránce Psychologie fontů. Karty Fontohrátky přes rok bydlí na mém nočním stolku. Jsou chvíle, kdy v nich hledám odpovědi. Vyberu kartu, která na mě volá. A pak už jen sleduju, jak mi běží úsměv po tváři. Čtu totiž přesně to, co v danou chvíli číst potřebuji.

Na výpravy do sebe se vydávám pravidelně. Mám se prochozenou. Co netuším je, jak je to vidět z venku. Co všechno vidí druzí? Řada z nich mě má za upovídanou holku, která se ráda směje. Ta ve mně totiž bydlí taky.

A pak to přišlo. Společná hodina a půl na Skype. Prohlížela jsem si různé fonty. Ale mluvila jsem o jiných věcech. Pamatuju si, jak jsem popisovala, že chci, aby se u mě na webu lidé cítili v bezpečí. Napadla mě tehdy metafora nečekaného zouvání si bot. Chtěla jsem, aby moje návštěva, když si sundá boty a přitom zjistí, že si ráno nandala každou ponožku jinou, se nad tím jen pousmála a nechala to být.

Doporučená kombinace se mi líbila, Web začal postupně vznikat. Čekal na fotky. Když vznikly (díky Gabriela Pausa!), najednou se slova a obrazy snoubily. Bylo mnohem jasnější, co na něj patří. Jako by se psal sám. S fonty mi bylo příjemně.

A pak mi Andrea jednoho dne napsala, ať vyzkouším font Spectral. Vyzkoušela jsem. Nejdřív mi ta změna nepřišla výrazná. Chvíli jsem jen sledovala a dýchala. Něco bylo jinak.
Najednou jsem si přišla doma. Když píšu článek a vidím, jak se za sebou skládají písmenka, cítím se doma. A ten pocit je pro mě a pro můj web klíčový.

Dokáže přirozeně přitáhnout ty, kterým je u mě doma dobře, a odradit ty, kteří jen nahlédnou a už vědí, že to není pro ně.
Domů se ke mně najednou dostaly i ty pravé barvy. Přišlo vše, co bylo schované hluboko a čekalo na objevení. Děkuji za ten zážitek. Cítím hlubokou vděčnost. Tohle jsem já a tady jsem doma.